básně napsané ve chvílích velké radosti i velké bolesti

Bláznivý prázdninový nápad

4. 9. 2017 19:02
Rubrika: Nezařazené

Chtěla bych se s vámi podělit o neskutečný zážitek, který začal spontánním prořeknutím. Asi to bude trochu dlouhé, protože chci popsat podrobnosti. Tak se předem omlouvám. 
Loni jsem se na předprogramu Světových dnů mládeže v polském městečku Dębica seznámila s výjimečnou slečnou. Celý rok jsme si psaly a staly se z nás i přes vzdálenost mezi námi nejlepší kamarádky. Zhruba před měsícem se prořekla, že by si přála mě vidět na své narozeniny, ale že ví, že je to nemožné. A já jsem se okamžitě rozhodla, že ji překvapím a přijedu. A pak začaly trable. 
Nejprve jsem zjistila, že den osmnáctých narozenin Ani, 26.8., vychází přesně na poslední den pouti na Velehrad. Začala jsem tedy plánovat cestu jinak. Našla jsem ideální spoje a nenápadně, pod záminkou skypování jsem z Ani vymámila informace zda bude doma a kdy jde na mši. 
Následoval problém číslo dvě, rodiče. Začala jsem tátou, má podobné názory jako já a věděla jsem, že mě pochopí. Mamku jsem postavila před hotovou věc a protože tohle ode mě nezná, nezmohla se na odpor. 
Další komplikací bylo překonat lenost a jít koupit lístky. Ale ouha, na vybraný vlak byla třeba rezervace a byl beznadějně vyprodaný. Ale nechtěla jsem se vzdát. Strávila jsem tedy u okénka na nádraží zhruba půl hodiny a snažila se vymyslet, jak se tam dostat jinak. Nakonec jsme to vyřešili, jen cesta stála tři tisíce, což je téměř čtvrtina mého výdělku určeného na příští rok na pouť do Santiaga de Compostella. Ale byla jsem ochotná to obětovat. Říkala jsem si, že když je dám na dobrou věc, vždycky se nějak vrátí a na pouť do Santiaga je naspořím. 
Pouť na Velehrad rychle utekla a najednou byl čas odejít ze závěrečné mše dřív, abych stihla autobus a rezervovaný vlak. Jenže krosna byla v autě a pan řidič se někde zdržel. Když konečně dorazil a odemčel dodávku, autobus zrovna projížděl kolem. Začínala jsem být zoufalá. Nejdříve jsme se s kamarádem zkusili zeptat pár řidičů, potom jsme stopovali. Ale všechna auta byla plná. To už jsem opravdu nevěděla co dál. A protože zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení, napadlo mě, že zkusím zavolat spolužačce do Uherského Brodu, jestli nemá doma manžela a auto. Bylo mi to hloupé, když bylo těsně po obědě a ona má doma dvě malé děti-ročního a měsíčního chlapce, ale sebrala jsem odvahu. A její manžel doma naštěstí byl a během dvaceti minut pro nás přijel a měl radost, že mohl být užitečný. Chvíli jsem si myslela, že zbytek cesty proběhne bez problémů. Ale spletla jsem se.
Na nádraží se kamarád odpojil a jel domů do Brna. A já jsem najednou začala řešit, že jsem si nenabalila žádné jídlo, že jsem od snídaně nedala nic do žaludku a do rána daleko. A k nejbližšímu obchodu který by měl otevřeno v sobotu taky. Přesně 45 minut cesty. Tak jsem se rozhodla, že si koupím alespoň něco v automatu. Kromě sušenek tam byla jedna bageta. Ale jako na potvoru byly takové ty spirálky u ní zkřivené a tak se zasekla. Koupila jsem si alespoň dvoje slané tyčinky a doufala, že s nimi do rána přečkám. 
Přidala se ke mně ještě jedna poutnice a povídaly jsme si o všem možném. Bála se o mně a navrhla mi, abych v noci zkusila zazvonit na faře a přespat tam. Nebyl to špatný nápad. Ve vlaku se mě jeden mladý Polák ptal, co znamená ten kříž, co mám na krku. Vysvětlila jsem mu, že je to poutní, k sv. Cirilu a Metoději. Začali jsme si povídat a z něj vypadlo, že je zrovna na cestě do Santiaga de Composela. Ptal jsem na mé plány a říkal, že není dobrý nápad, abych spala venku. Nabízel mi, že mi v Krakově zaplatí hotel a můžu v cestě pokračovat ráno. Ale v jízdním řádu nebyl žádný přijatelný ranní spoj a tak jsem odmítla. O půl dvanácté v noci jsem dojela do Debice a našla kostel, u kterého jsme minulý rok bydleli. Dlouho jsem se rozhodovala na kterého z dvanácti kněží zazvonit, ale nakonec jsem jednoho vybrala. A neotevřel. Přišlo mi hloupé zvonit na všechny a tak jsem si ustlala spacák těsně za kostelní zdí a usnula. V pět ráno mě vzbudil kněz, že tam spát nemůžu. A tak jsem se přesunula zpět na nádraží. Z Ani jsem pod záminkou že ji zavolám na skypu vymámila čas kdy půjde na mši. Říkala že na 9:00 nebo na 10:30. Na obou mších jsem byla, ale ona ne. Na té druhé jsem potkala rodinu, u které jsem bydlela a rodinu, u které bydlel kamarád a která se o mě taky částečně starala. Obě mě zvaly na oběd a protože neuměli anglicky, bylo těžké jim vysvětlit, že to nejde. Nakonec mě zavezli k Anie domů a domluvili jsme se, že se přijdou večer rozloučit na nádraží. Anina rodina mě přijala, jako bych tam patřila. Všichni mě objímali, povídali si se mnou, starali se. Naservírovali mi výborný oběd (boloňské špagety) a pak jsme s Aniou vyrazili do parku a na zmrzlinu. Výborně jsme si celý den povídaly. Když jsem se večer chystala k odjezdu, Anina maminka mi nachystala obrovskou svačinu, dala mi spoustu čokolády, koláčků, rozného sladkého pití, dokonce i domácí sirup a 3 sáčky výborné omáčky na špagety, na kterou jsem chtěla recept. Na vlak mě vezli jen Aniny rodiče. Zbytek rodiny se se mnou loučil s obrovskou láskou. Anina babička mi dokonce udělala na čelo křížek a žehnala mi. Děkovala mi, že jsem přijela Anie udělat radost. Bylo to tak moc silné, že se mi chtělo brečet. 

Na nádraží za mnou přijely obě rodiny a obě mi daly dárek. Jedni čokoládu a druzí malou krabičku. Neměla jsem čas ji otevřít. Všichni jsme se objali a se slzami v očích si mávali. Až ve vlaku jsem krabičku otevřela a našla nádherný stříbrný obraz Svaté Trojice a sto euro. Nevěřila jsem svým očím. Vrátily se mi tak téměř všechny výdaje za cestu. I přes všechny prvotní potíže a pochybnosti dopadla návštěva tisíckrát lépe, než jsem očekávala. Bůh se o mě celou dobu staral. Díky Němu jsem měla klidnou noc, co jíst, zažila jsem nádherná setkání. Díky Němu to byl nejkrásnější den z celých prázdnin. 

Sdílet

Komentáře

fragaria Pozn.: ten stříbrný obrázek je ikona Nejsv. Trojice od Andreje Rubleva.

Mikina teri, to je úžasné! jen bych chtěla poopravit, že na stříbrném obrázku nejsou andělé, ale že je to napodobenina známé ikony "Nejsvětější trojice" http://www.farnost-recice.cz/img/picture/166/trojice.jpg

Terka-8-8 Děkuji, to jsem nevěděla :)

Mikina teď koukám, že to tu máš dokonce dvakrát - omlouvám se, nevšimla jsem si, že o tom psala už fragaria ;)

daniel93 Polsko je (i) pro mě zemí zázraků. Díky za super článek :))

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio